Arnošt Mikš má před sebou necelý měsíc života. Nalezne spojení na velitele skupiny OUT DISTANCE, nadporučíka Adolfa Opálku, a až do své smrti, 30. dubna 1942, kdy zahyne v přestřelce u Požárů na Křivoklátsku, pro Opálku pracuje. Viliam Gerik zamíří z Brna do Prahy v naději, že zde nalezne úkryt. Hledá na předem vytipované adrese, když je odmítnut, zkouší hledat náhodně u neznámých osob. Bezvýsledně. Proto se 6. dubna 1942, po beznadějném bloudění Prahou, přihlásí na pražském gestapu. Stává se z něj konfident. Konfident s černým svědomím? To jej pravděpodobně přinutí pokusit se navázat spojení s odbojem, což je brzy odhaleno a Gerik končí v koncentračním táboře v Terezíně a později v Dachau. Po válce je lidovým soudem souzen spolu se zrádcem Karlem Čurdou. V dubnu 1947 je Viliam Gerik popraven. 

Nadporučík Oldřich Pechal se po rozloučení s Mikšem a Gerikem vrací zpět do svého úkrytu v lesích nedaleko Vřesovic a Osvětiman. Den poté, ráno 4. dubna, gestapo zatýká Pechalovu matku, otce, bratra a těhotnou sestru s manželem. Všichni budou popraveni, ještě však sehrají v životě hledaného výsadkáře jednu zásadní scénu... 

Rojnice pročesávající Chřibské lesy musí na Pechala dříve či později narazit, je si toho vědom. Zatím má však štěstí, skrývá se v korunách stromů v blízkosti Nové louky, pátrací skupina jej míjí. Do bezpečného úkrytu se dostává až 6. dubna. To jej do nedalekých Blišic, do domu legionáře Rudolfa Berky, odvádí Pechalův vzdálený příbuzný, učitel Cyril Žižlavský. Pechal je vyčerpaný, nemocný, je štvancem. V příštích dnech se pokusí dvakrát změnit svůj úkryt. V obou případech neúspěšně, na místě domluvené schůzky na něj nikdo nečeká. Po prvním nezdaru se ještě vrací do Blišic. Když se situace opakuje podruhé, rozhodne se již nevracet a znovu se ukrývá v lese nedaleko Koryčan. 

15. dubna musí vyhledat dům legionáře Berky i sám Cyril Žižlavský. Do jeho bytu v Koryčanech si pro něj přišlo gestapo. Je postřelen do ruky, ale uniká. V Blišicích se ale zdržet nemůže, je to příliš riskantní. I on se pokusí zmizet v koryčanských lesích. Shodou okolností se Oldřich Pechal s Cyrilem Žižlavským již brzy setkají. Bude to na hájence Zavadilka u hajného Seluckého. Ten z Kyjova přivádí MUDr. Vladimíra Dunděru, který zraněného Žižlavského ošetří. Odvaha, lidskost, věrnost svému lékařskému poslání... a za to vše již brzy smrt z rukou gestapa doktoru Dunděrovi a jeho manželce. Neštěstí oprace ZINC na sebe nabalí další nevinné oběti. 

Ve snaze najít Oldřichu Pechalovi další úkryt zapojí Vladimír Dunděra do ilegální činnosti své spolupracovníky z České obce sokolské , Matěje Urbana a Emila Cejpa. Již 19. dubna je Pechal přemístěn do Kyjova k manželům Velímským. Gestapo ztrácí stopu. 

Nadporučík Oldřich Pechal z relativního bezpečí kyjovského úkrytu začíná plánovat obnovu odbojové organizace. Usiluje také o navázání spojení s Londýnem. Za tímto účelem Matěj Urban vyhledá svého známého, učitele Antonína Straku z Bzence. Pokud někdy operaci ZINC nepřála štěstěna, pak právě tehdy. Učitel Straka něvědomky, v dobré víře, že je napojen na zbytky odbojové organizace Obrana národa, vehnal Oldřicha Pechala do náruče konfidentů Viktora Ryšánka a Karla Paprskáře, tedy do náruče brněnského gestapa. Námluvy ze strany konfidentů potrvají několik týdnů. Pechal zůstává ostražitý, nepodléhá vábení konfidentské sítě a trvá na řadě schůzek, na které vysílá nejprve Urbana a Straku, teprve později se jednání s Ryšánkem a Paprskářem účastní i on sám. 

Je třeba opět změnit úkryt. Posledním místem, kde se Pechal skrýval, a to od 4. května do 1. června, je fara ve Ždánicích. Tohoto azylu využívá také Cyril Žižlavský. Pod ochranou faráře Václava Kostihy, s vědomím kaplana Františka Voneše, a bohužel také pod dozorem gestapa. Kostiha s Vonešem zaplatí za pomoc svými životy. Ba co víc, spekuluje se o plánech nacistů vyhladit Ždánice stejně, jako byly vyhlazeny Lidice a Ležáky. To vše kvůli pomoci výsadkáři z Anglie... výsadkáři, který může být klíčem k dopadení atentátníků na Heydricha. 1. června 1942 se Pechal s Žižlavským vidí naposledy. Smyčka se stahuje. 

Pechal přijímá nabídku Viktora Ryšánka na přemístění blíže Brnu, tedy blíže domnělému vedení Obrany národa. Pechal je převezen do chatové oblasti v okolí brněnské přehrady, konkrétně do chaty gestapáka Fridricha Jahna. Zde se konfident Ryšánek pokusí vymámit z velitele výsadku šifrovací klíč k nalezené radiostanici a pokusí se jej dokonce přimět k výměně zbraní. Pechal obojí rezolutně odmítá. Velení gestapa dochází trpělivost, 2. června bude Pechal zatknut. Jelikož je ozbrojený, je třeba nastražit na něj léčku. Hořko sladkou příchuť má tato léčka. Když jsou v chatě za přítomnosti gestapáků Wolfganga Dycka, Františka Prudkého a Richarda Schetkeho servírovány zákusky, sundá na chvíli Pechal ruku ze spouště svého revolveru, aby si zamíchal cukr v kávě. V tom okamžiku je napaden Dyckem, úder obuškem do týla jej paralizuje a umožní utočníkům jeho spoutání.

Za normálních okolností by to znamenalo konec, ne tak v případě Pechala. Události příštích chvil si později vyžádají expertýzu v laboratořích gestapa. Jak je možné, že někdo roztrhne ocelová pouta? Nemožné. Přesto je nadporučík Pechal na krátký okamžik opět volný a může zaútočit na své protivníky. V nastálé bitce několik z nich poraní a zpacifikován je až po přivolání posil. Zázraky se nědějí, Pechal je v bezvědomí odvezen do věznice gestapa v Kounicových kolejích v Brně. 

V bloku A, v cele číslo 6, spoután ve svěrací kazajce, s nohama připoutanýma k posteli, pod neustálým dozorem strážců... tolik se gestapo bálo nadporučíka Pechala a jeho vůle uniknout ze zajetí. Po dvanáct dnů je vystaven mučení, které by zlomilo každého. Sadismus jeho věznitelů je nepředstavitelný. Nadporučík Oldřich Pechal přesto nepromluví. A nepromluví ani tehdy, když mu do cely přivedou jeho rodiče a sourozence. Zachránil by jejich životy svou výpovědí? Pechal ví, že nikoliv. Ví, že gestapo je nemilosrdné. Všichni jsou 12. června 1942 popraveni zastřelením. Umírají pod okny cely, ve které vzdoruje jejich syn a bratr Oldřich. 

Promluví až 14. června. Co řekne gestapu, nemá  žádný význam. Jen fakta, která jsou už dávno známá, skutečnosti, které nemohou nikomu ublížit. Když je dobyta krypta v Resslově ulici, je Pechal odvezen do Prahy k potvrzení identifikace těl zabitých výsadkářů. Víc už jej gestapo potřebovat nebude. 

30. června 1942 je stanným soudem v Brně odsouzen k trestu smrti a je převezen do koncentračního tábora Maudhausen. Ač coby důstojník žádá o popravu zastřelením, dne 22. září 1942 je oběšen. Pochován je, pravděpodobně, v masovém hrobu spolu s dalšími oběťmi koncentračního tábora. 

Čím vlastně byla operace ZINC? Jaký měla mít smysl? Proč se ji československá vláda v Londýně rozhodla vyslat do Protektorátu? Původně se tato operace měla jmenovat SILVER C. "Označením SILVER byly kódovány všechny operace, jejichž nosným programem a hlavním cílem bylo zřízení nových rádiových směrů s Londýnem. Na okupovaném území měly být zřízeny dvě zpravodajské rezidentury, pracující nezávisle na sobě, přičemž každá z nich by měla k dispozici po dvou skupinách sabotážních a jedné teroristické. V Čechách to měl být SILVER A se skupinami OUT DISTANCE, INTRANSITIVE a ANTHROPOID. Na Moravě měla stejný úkol plnit ZINC jako řídící skupina, jejímž prostřednictvím by byl Londýn ve spojení se skupinami BIVOUAC, BIOSCOP a TIN." (2)

Naléhavost operace na území Moravy byla o to větší, že ústředí moravského odboje bylo, po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora, prakticky zničeno. Výsadkáři měli, jakožto poslové československé vlády, vedení odboje nahradit. 

Operace ZINC byla, vzhledem ke svému poslání, také náležitě vybavena. "Výsadkáři dostali 50.045 říšských marek a 300 korun, každý pistoli COLT ráže 0,32 s náhradním zásobníkem, 50 nábojů, nůž, pérový obušek, tři druhy drog (včetně jedu), koncentrované potraviny a vitamíny, kovovou láhev s alkoholem apod. Zajímavá byla technická výzbroj skupiny, dopravovaná ve dvou zásobnících. Obsahovala tři rádiové komplety a další vysílač typu National, voltmetr, transformátor, 33 krystalů, dvě sady náhradních dílů a dva telegrafní klíče. Byla to nejmohutnější spojovací výzbroj v dosud provedených operacích a ani v dalším programu nebyla překonána."(3) 

Snad nejlépe zhodnotil výsledek počínání nadporučíka Pechala a jeho spolubojovníků Lubor Nedbal, autor knihy Voják, vlastenec a národní hrdina, štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal: "Během velkého zatýkání padlo do rukou gestapa celkem 46 osob, které nějakým způsobem pomohly Oldřichu Pechalovi nebo Cyrilu Žižlavskému. Z nich 33 bylo popraveno nebo zahynulo v koncentračních táborech a káznicích. Případ nadporučíka Pechala a jeho spolupracovníků byl největším zatýkáním na Kyjovsku během druhého stanného práva a během nacistické okupace vůbec. Bezpříkladné statečné chování nadporučíka Pechala a všech jeho spolupracovníků si zaslouží obdiv, i když se mu nepodařilo splnit úkol, s kterým byl vysazen ve vlasti. Protivník, s kterým se setkal na našem území, byl příliš silný a zkušený a nové metody, které gestapo při pátrání používalo, možnost delšího působení v ilegalitě značně snižovalo. Jako velmi účinnou zbraň gestapo s oblibou používalo metodu kolektivní odpovědnosti všech příbuzných, tzv. sippenhaft. Následné zveřejnění exemplárního potrestání mělo výrazný zastrašující účinek. To bylo použito i v případě celé rodiny Pechalovy. Vytváření konfidentských sítí a falešných odbojových skupin dalo gestapu do rukou nesmírně učinnou zbraň, na kterou odboj nebyl připraven a nebylo možné, aby někdo, kdo byl polapen do této sítě, z ní unikl. Tato konfidentská síť se stala také osudnou pro parašutistu nadporučíka Oldřicha Pechala a jeho spolupracovníky. A jak úkázal další vývoj, domácí odboj se proti této nové zbrani nikdy nedokázal zcela účinně postavit."