Historie závodu

Nultý ročník závodu, který se konal na jaře 2014, mapoval událost nezdařeného výsadku asi nejvěrohodněji. Běželo se ze slovenského města Gbely, kde byla skupina ZINC omylem vysazena, do městyse Osvětimany, tedy do rodiště nadporučíka Pechala. Pro navození atmosféry pohybu výsadkářů nepřátelským územím se závod konal v noci a trať nebyla značená. Běželo se s čelovkami, k navigaci sloužila mapa. Závod měřil přibližně 70km a byl spíše testem, zda by podobný závod mohl v budoucnu zaujmout i další běžce. S mrazivou březnovou nocí se utkali pouze dva účastníci, oba společně dokončili závod za svítání. Tradice závodu byla tímto zahájena.

V cíli nultého ročníku, rok 2014
V cíli nultého ročníku, rok 2014

Na start prvního ročníku, konaného v roce 2015, se postavilo patnáct startujících. I tentokrát se běželo ze slovenského města Gbely do Osvětiman. Pro větší bezpečnost účastníků se závod odehrál za denního světla, pořádná porce dřiny však zůstala. Nově byly vytvořeny hned dvě kategorie - Long a Short. Kategorie Long, kopírující nultý ročník, měřila přibližně 70km. Kategorie Short, startující ze Strážnice, měřila zhruba polovinu. I když byly reakce účastníků na první ročník velmi pozitivní, následující ročník doznal výrazných změn.

V cíli prvního ročníku, kategorie SHORT, rok 2015
V cíli prvního ročníku, kategorie SHORT, rok 2015

Důvodů ke změně bylo hned několik. Doprava závodníků do místa startu byla z organizačního hlediska poměrně náročná. Trasa LONG navíc vedla několik kilometrů po rušné komunikaci, což nebylo bezpečné. Nutnost překročit během závodu státní hranici byla další možnou komplikací. Proto se druhý ročník závodu přesunul v roce 2016 do Chřibských lesů, tedy do rodného kraje nadporučíka Pechala. Hájenka ve Vřesovicích, Nová louka, hájenka na Zavadilce, Koryčany, Blišice... a na závěr závodu zdolání sjezdovky v Osvětimanech. Takový byl druhý ročník Memorialu ZINC, kterého se zúčastnily téměř tři desítky startujících. Mezi nimi byli i špičkoví sportovci, kteří později v sezóně 2016 vítězili na tratích věhlasných závodů, například v Beskydské Sedmičce. Závod mimo jiné získal i nové zázemí. Prostor startu a cíle, počínaje druhým ročníkem, hostí areál fotbalového hřiště TJ Osvětimany. 

Závěrečný výběh na sjezdovku, rok 2016
Závěrečný výběh na sjezdovku, rok 2016

Ročník 2017 znamenal další změnu tratí, bohužel tyto změny nebyly z nejšťastnějších. Na tratích se bloudilo, několik závodníků, včetně favoritů, si zaběhlo takovou porci kilometrů na víc, že pak raději ze závodu odstoupili. Čtvrtý ročník, konaný v roce 2018, tedy musel být jiný, respektive lepší. A to snad také byl:-) Prozatím rekordní ročník proběhnul v roce 2019, kdy účast v hlavní kategorii překročila 70 startujících. Pro rok 2020 byly nachystány drobné změny tratí, závod se ovšem z důvodu pandemie covid-19 nekonal. Jelikož ze stejného důvodu neproběhnul ani v roce 2021, zažijí lehce upravené tratě premiéru až letos, tedy v roce 2022.

Počínaje rokem 2019 jsme se zaměřili také na děti. První ročník dětského závodu měl krásnou účast (téměř 30 startujících) a ještě krásnější sportovní výkony! Běhalo se s obrovským nasazením, děti se nešetřily a od startu běžely doslova na krev. Až nám těch malých závodníků bylo v cíli líto... Proto jsme po ročník 2022 změnili čistě běžecký závod na více hravou formu olympijského víceboje. 

Snad ještě malé vysvětlení všem startujícím v hlavní kategorii, proč trasa stoupá v závěru na vrchol sjezdovky... Vysvětlením budiž citace z knihy Jaroslava Andrejse, Tři cesty k smrti - Zánik skupiny ZINC:

"V jihofrancouzském městě Agde, kde byli českoslovenští dobrovolníci krátce před porážkou Francie soustředěni, byla zřízena poddůstojnická škola. Jako velitel jedné z čet byl ustanoven tehdejší poručík Pechal. Každé ráno odpochodovala četa pod jeho vedením na cvičiště, kterému z povzdálí vévodil kopec s majákem. Na ten maják nikdo z tehdejších cvičenců nevzpomínal rád. Zlatým hřebem každého cvičení byl totiž běh o závod a vždy ukázal poručík Pechal na proklínaný orientační bod. "Směr maják, přískokem - vpřed!" Pro úplnost, "závodníci" museli běžet k majáku s kulometem na zádech. Podstavec těžkého kulometu Hotchkiss vážil dvacet šest kilogramů, hlaveň dvacet čtyři kilogramy..." 

A právě proto se účastníci Memorialu ZINC poperou na závěr závodu s příkrou sjezdovkou. Snad zde symbolicky naleznou "svůj maják", snad si vzpomenou na odkaz nadporučíka Pechala.

Sportu a hrdinství ZDAR!